Už od malička se mi rodiče snažili najít nějakou činnost, kterou bych mohl dělat, místo sezení doma. Můj otec se mě už v mých 6 letech pokusil narvat do fotbalu, ten mi však dlouho nevydržel. Nenáviděl jsem to, ale když jsem se otci pokusil vysvětlit, že sport nebude pro mě, odradil mě větami jako: „Ještě jeden rok to zvládneš.“, nebo „Neboj, ono tě to začne bavit.“. Bohužel, tak se nestalo a s fotbalem jsem skončil přibližně v 8 letech. Když jsem však byl ve druhé třídě, moje třídní učitelka si všimla, že jsem byl nějak moc energetický a doporučila, abych začal chodit do dramatického souboru. Tak se taky stalo, nyní tak už chodím desátým rokem a za pár měsíců pojedu se souborem do Itálie na přehlídku. Mezi mé největší úspěchy patří účast v mnoha soutěžích a na mnoha přehlídkách. Dostal jsem se dokonce na celostátní přehlídku, a to dokonce dvakrát. Jednou úplně sám s přednesem a podruhé ten samý rok s celým souborem a naším divadelním představením. Přednes mě vždy nudil, prostě jsem nikdy nechápal, kde je zábava v učení se někdy i 2 listů A4 nazpaměť včetně pauz a pocitů, a následně je přednášet před celým sálem cizích lidí a neúprosnou komisí, která hodnotí každý váš přeřek. Obecně už pro mě dramaťák neznamená to, co před tím. Už je to pro mě jen jakási přítěž, ale nemůžu jen tak odejít, máme totiž připravené nové představení a kdybych odešel, neměl by mě kdo nahradit. Rád bych se ale vrátil v čase do doby krátce po mého konce s fotbalem. Jednou jsme totiž byli s rodinou na návštěvě u tety a strýce, kde byl i můj bratranec. Dělali jsme něco na jeho notebooku, když jsem si všiml zajímavé ikony na jeho ploše. Dozvěděl jsem se od něj, že je to program s názvem Pivot Animator. Zkusil jsem si v něm pár věcí a kupodivu mě začal takovýto styl animace bavit. Hned poté, co jsem se dostal domů, jsem požádal otce, jestli by nemohl program do počítače také nainstalovat, a tam začala moje nová záliba. Vyrobil jsem nespočet animací, jednu horší než druhou, ale učil jsem se. Od prvního střetu s programem uběhlo přibližně 5 let a já v něm furt zkoušel něco nového. Nehorázně mě to i po té době stále bavilo. Jeden den jsem se však rozhodl, že se naučím něco složitějšího. Program měl přeci jenom své nedostatky, a tak jsem dostal k programu Adobe Animate CC neboli předtím všemi uznávaný Adobe Flash. Po chvíli učení moje animace konečně začali vypadat jako, no, animace, a nejen jakási změť snímků a efektů. Poté, co jsem si s programem začal trochu více rozumět, začala se ve mně probouzet zvědavost a touha naučit se víc. Vždy mě fascinovaly 3D modely, ale nikdy jsem pořádně nevěděl, jak se vůbec tvoří. Tak jsem se začal učit v programu Blender. O pár měsíců a několik desítek tutoriálů později jsem se naučil alespoň základy 3D modelování. S učením jsem však nepřestal, s programem se učím dodnes a 3D modelování se stalo mým největším momentálním koníčkem.