Moje město

Od svého narození bydlím ve městě Habartov, které se nachází kousek od Sokolova. Většinu svého života jsme bydleli v bytě víceméně ve středu města, s tím přicházely problémy v podobě výskytu nepřizpůsobivých obyvatel. Nyní bydlím na samém kraji města v rodinném domě, kam se už zmíněným obyvatelům nechce chodit.

Město dříve bývávalo hezké a sympatické. To znám ale jenom z vyprávění od starších členů rodiny, jelikož to bylo hodně let před mým narozením. Teď je škoda se o něm zmiňovat, ale ve zkratce zde skoro nic není, je plné už dvakrát zmíněných nepřizpůsobivých obyvatel, a zničených veřejných prostor. Upřímně mám na Habartov i já lepší vzpomínky z dětství, ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy nebyl jeden pro společnost Habartovské mládeže, trávil jsem většinu času doma u videoher (možná proto mám ty dobré vzpomínky).

V Habartově najdete jedno kino, které má sedačky ještě od soudruhů, které pouští filmy, až když se dají stáhnout na Ulož.to, a které dané filmy přehrává přes HDMI kabel, napojený na počítač běžící na Windows 7. Dále tu máme knihovnu, asi jediná kulturní věc, která stojí za zmínku. Nachází se zde dokonce nové workoutové hřiště, ovšem u jednoho z nich stačí pár odhodlaných jedinců s imbusovým klíčem a máme po hřišti. Samozřejmě pokud se rádi napijete, máme zde několik putyk, které jsou už od jedenácti dopoledne přeplněny tvrdě pracujícími občany Habartova. Nachází se zde tak tucet večerek, které ale nebudu rozepisovat, protože jsou všechny stejné.

Máme náš vlastní fotbalový tým, který si vzal z pravidel slovo faul a podle toho hrají. Dřív tu bývávala posilovna, teď je z ní budova s nebezpečím úrazu hlavy padající sutí. Taky je v Habartově Základní umělecká škola, kde jsem strávil 7 let studiem umění hry na kytaru. To je asi konec mého vyprávění o úžasném městě Habartově.

Shrnutí pro ty, kteří to nečetli. Město nic moc, hlídejte si peněženky a choďte rychle.