Fyzická zdatnost ve starověkém Řecku byla považována za nedílnou součást rozvoje člověka. Ideál kalokagathia (starořecký ideál harmonie mezi fyzickou krásou a mravní dobrotou) představuje ideální osobnost, která je tělesně zdatná, krásná, ale zároveň vzdělaná, čestná a ušlechtilá.
Fyzická cvičení probíhala v gymnasiích a palaistrách (plocha vysypaná pískem nebo štěrkem určena pro cvičení zápasů) a zahrnovala běh, hod diskem či oštěpem, zápas nebo skok do dálky.
Významnou rolí plnily olympijské hry, které představovaly vrchol sportovního života. První hry se konaly v roce 776 př. n. l. v řecké Olympii k poctě boha Dia. Odehrávaly se každé čtyři roky. Zpočátku byl jedinou disciplínou běh a postupem času se zařazovaly nové disciplíny např. zápas, hod oštěpem, hod diskem, soutěže trubačů a hlasatelů atd. Účastníci se na své výkony pečlivě připravovali. Jejich trénink byl systematický, dlouhodobý a zaměřený na rozvoj síly, rychlosti, vytrvalosti i techniky. Dodržoval se řádný režim, kdy se lpělo na cvičení, odpočinek i stravu, což lze považovat již za jeden z prvních organizovaných tréninkových systémů v historii.
Řím
Ve starověkém Římě měl rozvoj tělesné zdatnosti převážně praktický charakter. Tělesná cvičení sloužila především k přípravě vojáků, kteří museli být schopni zvládat dlouhé pochody, bojové situace a manipulaci se zbraněmi. Fyzická zdatnost byla proto považována za důležitý předpoklad vojenské síly a stability římského státu.
Římané se zároveň věnovali tělesným aktivitám v lázních, které plnili nejen hygienickou, ale i společenskou a regenerační funkci. Pohyb, koupání a odpočinek zde tvořily ucelený systém péče o tělo a na rozdíl od starověkých Řeků se Římané méně zaměřovali na ideál harmonie těla a ducha, a naopak více na praktický užitek, sílu a vytrvalost.
A i přestože se starověké Řecko a Řím lišily ve svém přístupu k tělesné kultuře, oba tyto státy významně ovlivnily vývoj pozdější tělesné výchovy a sportu v evropské civilizaci.