Naše zvířátka průběhem mého života
Jako malý jsem míval hodně rybiček, ale poté co umřeli jsme už žádné další nepořizovali.
Když mi bylo šest let, tak jsem dostal bílého králíka. Pojmenovali jsme ho Ouško i přes to, že to byla holka. Bohužel byla celkem agresivní, kousala a škrábala, když jsme jí pustili ven, tak všude čůrala a dělala bobky. Co se narodila moje sestra, tak se máma o ní bála a táta dal Oušku k jeho kamarádovi.
Po nějakém čase, když má sestra trochu vyrostla, jsme si pořídili dalšího, opět samičku - Bunnynku. Ta už byla o poznání hodnější králík (králičice). Měli jsme jí rádi, ale čistit tu klec moc ideální nebylo. Jak šel čas dál, tak bohužel umřela na stáří.
Když Bunnynka ještě žila, tak jsme dostali koťátko d Skotské klapouché kočky. Jmenuje se Albík a je to kocour. Zpočátu nebyl úplně přítulný , měl rád svůj klid. To se vše změnilo, když jsme si pořídili dlouhosrstého jezevčíka Monka. Už co jsme ho vyzvedli tak to byl zážitek, protože před cestou snědl výkal a v autě to tedy moc nevonělo. Máme ho rádi je to taková malá, neposedná žížalka. Jak jsem již zmiňoval Albíkovo klid byl značně narušen Monkem, který si pořád chtěl hrát. Monk pořád honí Albíka a Albík využívá své kočičí hbitosti, aby mu utíkal, ale i přes toto provokování, se mají rádi. Monk, jako každý pes miluje hlazení a mazlení a Albík, protože asi žárlil, to od nějak odkoukal a vyžaduje to nyní také.
Při venčení Monka a čištění Albíkova záchodu se střídáme, ale i tak bych radši jen chodil se s Monkem ven a čištění záchodu, bych nechal na někom jiném, protože to totiž úplně není ta nejvoňavější věc na světě.
Naše zvířata máme hodně rádi a jsme si jistí, že oni i nás.
