Já a Průmyslovka Poprvé jsem se dostal do budovy Střední průmyslové školy Ostrov v sedmé třídě, když jsme se školou vyrazili na LEGO akci. Cílem bylo postavit a naprogramovat robota, který by zvládl určené úkoly. Už tehdy na mě škola udělala obrovský dojem – a ten se mě držel až do chvíle, kdy jsem se na ni nakonec přihlásil. V osmé a deváté třídě jsem se na průmyslovku vracel pravidelně díky projektu „Inženýr junior“. Byla to skvělá příležitost, jak si školu víc osahat, vyzkoušet různé obory, a hlavně si něco vlastnoručně vyrobit. Nejvíc jsem si ale užíval volné chvilky během svačin – protože průmyslovka nám je dávala zadarmo. S kamarádem jsme se často procházeli po škole, když tam nikdo nebyl, a fascinovalo mě, jaký obrovský rozdíl to byl oproti základce – třeba jen v tom, jakými barvami byla škola vymalovaná. V té době jsem taky intenzivně pil kávu, takže jsme si vždycky během projektu zašli k automatu. Po nespočtu ochutnávek a hlubokých odborných analýz jsme s jistotou došli k závěru, že „Bílá krémová“ je ta nejlepší káva na celé průmyslovce. V deváté třídě jsem se na školu podíval i během dne otevřených dveří, kdy jsem se vyptával starších studentů, jak to tam chodí. Později se konala i velká akce, kde se střední školy prezentovaly deváťákům – aby nám pomohly rozhodnout, kam po základce zamířit. V lednu 2023, když se měly odevzdávat přihlášky, jsem stále váhal. Nakonec jsem si ale podal obě přihlášky právě sem. Pak přišly přijímací zkoušky – a nebylo to vůbec snadné. Pamatuji si, že jsem měl při zkouškách šerednou vodovou rýmu a kapesníky mi došly hned na začátku. Naštěstí mě zachránil jeden z učitelů, který na nás dohlížel – přinesl mi další balíček právě ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval. První den na střední škole mi konečně došlo, do čeho jsem se to uvrtal. Každý den po dobu čtyř let vstávat o 30 minut dřív, jen abych stihl autobus do Ostrova. Moji kamarádi ze základky šli na jiné obory a školy, takže jsem se ocitl ve třídě plné cizích lidí a musel jsem začít úplně od nuly. Celý první rok jsem skoro s nikým nemluvil – což nepomáhalo ani to, že jsem měl pořád nasazená sluchátka. Ve druháku jsem se rozhodl, že to takhle dál nejde, a začal jsem se konečně bavit se spolužáky. Já vím, obrovský pokrok. Ale musím říct, že je to mnohem lepší než jen sedět stranou a mlčet. Nakonec mi průmyslovka přirostla k srdci. Sice se mi o některých učitelích občas zdají noční můry, ale to má asi každý, ne?