Děpoltovice jsou malá, ale krásná obec, která se nachází v Karlovarském kraji, zhruba 8 kilometrů severně od Karlových Varů. Ležíme přímo pod Krušnými horami, takže když vylezu za barák na kopec, vidím lesy, kopce a často i srnky nebo zajíce. Jsme vlastně tak trochu schovaní mezi loukami a lesy, takže tu máme klid, čerstvý vzduch a žádný městský ruch.
Jedna z věcí, co mám na Děpoltovicích fakt rád, je ta pohoda. Není tu moc lidí, což znamená, že se skoro všichni známe. Když jdu po vesnici, tak mi každý zamává nebo aspoň kývne hlavou. Když někdo potřebuje pomoct, tak sousedi neváhají a prostě přijdou. Je to něco, co ve větším městě moc nezažiješ.
Děpoltovice nejsou žádná nová vesnice – první zmínka o ní je už ze 13. století. Dřív tu bylo hlavně zemědělství, a později taky pár dolů, protože jsme blízko k těžebním oblastem v Krušných horách. Některé staré domy nebo stodoly to pořád připomínají, a když člověk trochu zapátrá, najde i staré fotky nebo kroniky.
Dneska tu máme základní občanskou vybavenost – školku, hospodu, obchod a taky kulturní dům, kde se občas něco pořádá. Největší událost bývá každoročně pouť a pak různé akce jako čarodějnice nebo dětský den. Když je hezky, chodíme s kamarády k rybníku, který je hned u obce. Je tam krásné místo na koupání a v zimě, když rybník zamrzne, si bereme brusle.
Dneska tu máme základní občanskou vybavenost – školku, hospodu, obchod a taky kulturní dům, kde se občas něco pořádá. Největší událost bývá každoročně pouť a pak různé akce jako čarodějnice nebo dětský den. Když je hezky, chodíme s kamarády k rybníku, který je hned u obce. Je tam krásné místo na koupání a v zimě, když rybník zamrzne, si bereme brusle.
Jedna z největších výhod života v Děpoltovicích je blízkost přírody. Stačí ujít pár minut a jste v lese. Já osobně miluju jezdit na motorce po okolních silničkách – směrem na Nejdek, Nové Hamry nebo třeba přes lesy směrem na Hroznětín. Všude je to blízko, ale přitom cítíš, že jsi mimo civilizaci.
Jasně, občas je to trochu nuda, hlavně když se tu nic moc neděje a večer už není co dělat. Ale na druhou stranu – právě tahle „nuda“ mě často donutí jít ven, přemýšlet, nebo dělat věci, na který bych ve městě neměl klid. A když se mi chce socializovat, tak skočím na bus do Varů a za chvíli jsem tam.