Volejbal je můj oblíbený sport, který jsem hrál několik let K volejbalu jsem se dostal jednoho náhodného dne, kdy se můj kamarád zeptal, jestli bych nechtěl chodit na tréninky, že mi to opravdu jde. Dříve jsme totiž hráli volejbal v tělocvičně, ale poprvé jsem si ho zahrál víc vážněji už na škole v přírodě. S kamarádem jsem souhlasil a rozhodnul jsem se, že začnu chodit na tréninky. Ze začátku to bylo těžké, protože jsem nebyl zvyklí na takový režim. Moje kondice nebyla taky moc dobrá, ale pokračoval jsem. Pamatuji si, že když jsem vždy přišel domů u těch prvních tréninků mě strašně bolela hlava. Nejspíše to bylo tím, jak moc jsem toho ze sebe dostal. Po pár týdnech už to bylo v pohodě. Pokud někdo z vás chce taky chodit na volejbal, tak si neomylně nemyslete, že se tam pouze hraje v týmech přes síť jako v normálním volejbalu. Nic takového. Většinu času jen trénujete a pokud se poštěstí trenér vás nechá hrát půl hodiny. K volejbalu jsem měl I velké předpoklady. Jsem vysoký a mám skvělý švih. Taktéž jsem nedávno zjistil, že můj děda dříve hrával volejbal a byl v tom opravdu dobrý. Možná po něm dosahuji takového vzrůstu, protože nikdo z mé blízké rodiny není tak vysoký. Mělo to jen jednu nevýhodu, mám růstovou chorobu. Není to nic vážného, ale je to onemocnění, dá se říct, které se vám udělá pod kolenem. Vaše kost se kvůli růstu vysouvá ven a vypadá to, jako byste měli druhé koleno. Musím říct, že to je opravdu bolestivé. Myslím, že rok a půl jsem kvůli tomu nechodil na tělocviky ve škole a musel jsem omezit I volejbal. Jsem sportovně založený člověk, a tudíž jsem ho nemohl vynechat úplně, ale značně jsem ho omezil. Kvůli tomuto jsem ztratil veškerý svůj progres za ta léta a poté, co jsem se vrátil k volejbalu, jsem si připadal jako bych začínal od začátku. Z prvu jsem neměl ani motivaci, ale zvládnul jsem to. Za tohle asi musím poděkovat mým kamarádům. Poté jsem začal chodit na profesionálnější tréninky volejbalu v Karlových Varech, kde už jsme hráli turnaje za VK Karlovarsko. Často jsem chodil do haly koukat na zápasy s kamarády, protože to bylo velmi zajímavé a chtěl jsem odkoukat nějaké dobré triky ve volejbale, ale nic jsem neodkoukal, spíš si jen zápas užíval. Trénoval jsem jak v Ostrově, tak v Karlových Varech. Každý den jsem chodil na tréninky minimálně na dvě hodiny a musím uznat, že jsem za to rád. Občas jsme měli turnaj i v neděli. Tudíž šestkrát týdně jsem hrál volejbal. Po nějaké době začal covid a všichni jsme museli být doma. To bylo nejhorší. Opět jsem ztratil veškerý svůj progres, protože jsme byli doma uvěznění skoro rok a já neměl možnost, kde si zahrát pořádně. Poté, co covid skončil jsem měl možnost se k volejbalu vrátit, ale už mě to tolik nelákalo, chodil jsem ještě do Ostrova, ale do Karlových Varů jen párkrát. Po čase jsem úplně zlenivěl a kompletně se na to vykašlal. Docela mě to mrzí, protože jsem volejbal hrával a furt hraji opravdu rád. Samozřejmě nemohu opomenout moji fyzičku, za kterou jsem byl na sebe opravdu pyšný. Když se ale kouknu do současnosti, vím, že bych už na volejbal neměl čas. Přijdu ze školy, najím se, jdu cvičit, musím udělat úkoly, věnovat se přítelkyni, občas hlídat psa, pomoct v domácnosti, zařídit si osobní věci. Zkrátka na to už nezbývá čas. Ale plánuji, že bych se v budoucnu k volejbalu znova vrátil. Zde přikládám svůj rozvrh hodin.