Obsah
Můj život spojený s bicíma
Jeden z mých koníčků a také moje nejoblíbenější strávený čas ve volném čase. Moje budoucnost se rozvíjí základem kapely a jít co nejvýše a být jednou metalová hvězda a vyhrávat různé soutěže. Pomůže mi to i v cestování poznat různé země. Na bicí hraji už více než 7 let a stále mě to baví. Můj učitel je asi jeden z učitelů co mi sedí nejvíce a také díky němu plánuji hudební zkušenosti podat do budoucna. Už jsem začal na pár koncertech i s hudebním orchestrem jsem měl tu čest vystupovat. Můj trénink je skoro každý den a hraji převážně metal a pár pop skladeb. Je to moje hodně oblíbené a myslím že u toho vydržím 20 let jěště minimálně.
Historie povídání o tom
Před vývojem bicí soupravy hráli na bubny a činely používané ve vojenské a orchestrální hudbě různí perkusisté odděleně; pokud partitura vyžadovala basový buben, triangl a činely, byli na tyto tři nástroje najati tři perkusisté. Ve 40. letech 19. století začali perkusionisté experimentovat s pedály ovládanými nohou, které jim umožňovaly hrát na více než jeden nástroj, ale tato zařízení se začala masově vyrábět až za dalších 75 let. V 60. letech 19. století začali perkusionisté kombinovat více bubnů do jedné soupravy. Na basový buben, virbl, činely a další bicí nástroje se začalo hrát ručními paličkami. Bubeníci v muzikálových divadelních představeních a estrádách, kde byl rozpočet na orchestřiště často omezený, přispěli ke vzniku bicí soupravy tím, že vyvinuli techniky a zařízení, které jim umožnily pokrýt role více perkusionistů. Technika dvojitého bubnování byla vyvinuta tak, aby jedna osoba mohla hrát na basový buben a snare pomocí paliček, a přitom nohou obsluhovat činely takzvaným „beaterem“. Kopák byl díky této technice nejčastěji hrán na první a třetí dobu (ve 4⁄4 taktu). Ačkoli byla hudba nejprve určena k doprovodu pochodujících vojáků, tento jednoduchý a přímočarý způsob bubnování vedl ke vzniku hudby ragtime, když se zjednodušené pochodové rytmy staly synkopičtějšími. To mělo za následek větší swing a taneční charakter. Bicí souprava byla původně označována jako „trap set“ (synonymum pro bicí soupravu) a od konce 19. století do 30. let 20. století byli bubeníci označováni jako „trap bubeníci“. V 70. letech 19. století bylo normou, aby bubeníci používali „převislý pedál“. Většina bubeníků v 70. letech 19. století dávala přednost hře na více bubnů technikou dvojitého bubnování, a to bez použití pedálů, přestože by jim převislý pedál nebyl na škodu. Firmy si patentovaly své pedálové systémy, jako například bubeník Edward „Dee Dee“ Chandler z New Orleans v letech 1904-05. Tento vývoj poprvé osvobodil ruce a přinesl basový buben, na který se hrálo nohou stojícího perkusisty (odtud pochází termín „kopák“). Basový buben se stal ústředním prvkem, kolem kterého se později točily všechny ostatní bicí nástroje.
Bubenická sóla
Bubenické sólo je nástrojová pasáž, která vyzdvihuje virtuozitu, dovednost a hudební kreativitu bubeníka. Zatímco sóla jiných nástrojů, například kytarová sóla, jsou obvykle doprovázena ostatními nástroji rytmické sekce (např. basovou kytarou a elektrickou kytarou), při většině bubenických sól přestanou hrát všichni členové kapely, takže veškerá pozornost publika se upře na bubeníka. V některých bubenických sólech mohou ostatní instrumentalisté rytmické sekce v určitých momentech zahrát náhlé, hlasité a krátce trvající akordy. Bubenická sóla jsou běžná v jazzu, ale používají se i v několika rockových žánrech, například v heavy metalu a progresivním rocku. Během bubenických sól mají bubeníci určitou míru tvůrčí svobody, která jim umožňuje používat složité polyrytmy, které by jinak v kapele nebyly příhodné. Na živých koncertech mohou bubeníci dostávat delší bubenická sóla, a to i v žánrech, kde jsou bubenická sóla na singlech vzácná.